Rozhovor online zde

Lenka Dusilová: V životě procházíme spoustou smrtí

Rozhovor se zpěvačkou Lenkou Dusilovou a Beatou Hlavenkovou, klavíristkou její nové kapely Baromantika, o nové desce V hodině smrti, o životních pocitech i o tom, jak se vypořádává s rolí matky.

Rozhovor – V osmatřiceti letech začíná nový život. Písničkářka Lenka Dusilová vydává 26. září již šesté studiové, ale první spoluautorské album V hodině smrti, jež se zrodilo takřka společně s jejím prvním potomkem Edwardem. „Možná mě tu a tam někdo podcenil a já jsem si myslela, že to nezvládnu. Ale je to vlastně docela dobrý,“ vyjadřuje svoje pocity z nové role matky zpěvačka.

Smíření s příchodem neplánované ratolesti ovšem předcházelo temné období, kdy se vyrovnávala s rozpadem vztahu za pomoci citátové knihy, v níž ji upoutala slova švýcarského psychologa Carla Gustava Junga: „Živnou půdou duše je přirozený život. Kdo se jím nedá vést, zůstává viset ve vzduchu a ustrne…“

Jung jí prý pomohl při znovuobjevování sama sebe a jeho filozofie se stala hlavním tématem nové desky s výmluvným titulem. Pod tou tentokrát není podepsaná pouze ona, ale celá kapela Baromantika. „Na téhle desce funguju víc než kdy jindy spíš jako interpret,“ přibližuje Lenka Dusilová spoluautorský formát novinky.

Na ploše dvanácti skladeb se tak kromě ní svébytně umělecky projevili i klavíristka a zpěvačka Beata Hlavenková, (bas)kytarista Patrick Karpentski a klávesista Viliam Béreš. Jazykově se jedná o rozmanitou nahrávku – mateřská čeština zde občas ustoupila angličtině, slovenštině a polštině.

„Můj děda byl Ukrajinec. Je to část rodiny, o který sním, a vlastně nikdy nebudu schopná ji dohledat, protože si to někdo vzal do hrobu. Když v hlase hledám nějaký ty zvuky, cítím, že mě to táhne k hodně ostrým popěvkům,“ vysvětluje Lenka Dusilová silný odér východoslovanského folklóru z aktuální desky, k němuž již inklinovala nejen na předchozí studiové desce Baromantika.

Aktuálně.cz: Lenko, když jsem dostala instrukce k dnešnímu rozhovoru, byla tam poznámka, že si odskočíte za malým. A tak se nelze nezeptat – jak se vám líbí role matky?
Lenka Dusilová: Mně se kupodivu velmi líbí. Narodil se mi krásnej syn, takový dítě snů. Když jsem byla těhotná, snila jsem si, jaký by to dítě mohlo být, a takový jsem si vlastně docela přála. Ale čeká mě určitě ještě spousta překvapení.

A.cz: Kupodivu?
LD: Samozřejmě jako správnej egoista a sobeček jsem se toho celej život bála. Děti mi přišly vždycky hrozně křehký a brala jsem v potaz, že třeba můžu být nešikovná. Možná mě tu a tam někdo podcenil a já jsem si myslela, že to nezvládnu. Ale je to vlastně docela dobrý. Je to fajn. Jsem spokojená.

A.cz: Říkáte, že jste se s kapelou Baromantika nechaly k tématu desky inspirovat citátem C. G. Junga pojednávajícím o stárnutí jako lidské přirozenosti. Vám je osmatřicet let, jak se v této fázi života psychicky i fyzicky cítíte?
LD: Cítím se teď asi docela vrcholně, protože tím kolotočem člověku stoupá kondička. A když je člověk sám nebo cítí sebelítost, tyhle bolístky tak nevnímá – umí nahodit jiný motory. Mně ten porod fakt asi dal nějaký nový tělo, novou realitu.

A.cz: Vezmu-li v úvahu výběr onoho Jungova citátu, chápu tedy správně, že se přiřazujete k těm, co mají všechno před sebou? Nezápasíte s pesimismem?

LD: Ten citát není úplně takhle míněn. Přišla mi tam výrazná ta křivka života, která první polovinu života stoupá a pak klesá dolů směrem k smrti. Takže, pesimisticky vzato, člověk si v první půlce života buduje konstrukci bytí, kterou považuje za funkční, ale v polovině života – možná se tomu říká krize středního věku – může přijít na to, že přehlédl věci, který chtěl zrealizovat, nebo přehlédl i svoji povahu. Ten střed života je důležitý moment. A ono spění ke konci k tomu taky patří. Asi se mi líbil ten výrok, že kdo nepřijímá smrt, nežije. Tak nějak to cítím i já.

A.cz: Takže se nebojíte smrti?
LD: Člověk prožívá spoustu smrtí – rozchody, nějaký transformace, pokud člověk nechce být línej, praní se s dogmaty, překonávání dogmat… Pro mě není smrt jen to, že přijde zubatá a skončí život. Tak jsem to tím „messagem” desky nemínila. Naopak – jde o nějakou tu odvahu projít tmou.

A.cz: Dovolte mi být teď s nadsázkou trochu skeptická, když prohlásím, že co se týče vaší kariéry muzikantky uvnitř českých hranic, už toho před sebou moc nemáte: ve svém alternativním žánru platíte v Česku skoro za legendu. Nebo máte pocit, že jde v tuzemsku jít ještě dál, aniž by hudebník sklouzl k mainstreamu? Jak to má Baromantika?

Beata Hlavenková: Neděláme nic prvoplánově. Skládáme tak, abychom té hudbě věřili. Pak děj se vůle boží. Co se týče publika v České republice, které poslouchá „inteligentní pop“ – v tom cítíme určité omezení. Kdybychom zpívali v angličtině, což se nechystáme, asi bychom k tomu zaujali jiný postoj.
LD: Tak uvidíme, třeba se nám ještě někdy něco povede. (směje se) Fakt se tomu nebráním. Nikdy nevíš, ty jo. Ale asi to není ten motor, který nás žene.

A.cz: Jaké má Baromantika ambice?
(obě propuknou v smích)
BH: Žádné? (směje se)
LD: Já nevím, mně se zdá, že už žádný. (směje se) Jsme hrozně rádi, že jsme to album udělali, splnili jsme, na čem jsme se dohodli. Teď by to ještě chtělo těch pár koncertů, abychom si dobře zahráli a měli na jídlo – i když to už je docela skromný přání. Co se týče nějakých snah zkusit se dostat ven, v tomhle už jsme asi rezignovaní a spíš čekáme, jestli po nás bude poptávka a přežijeme, nebo ne. V tuhle chvíli jsme se vším v pohodě.

A.cz: A když to vyhrotím a „otočím naruby”, existuje něco, co byste ze svého života vymazaly?

LD: Zrovna se mi nic nevybavuje… Člověk asi občas něčeho lituje. Snad má všechno, co se děje, nějakej význam.
BH: To, co řekla Lenka na začátku, že je důležité procházet i nějakým temným obdobím, temnou nocí, aby to člověka vystřelilo dál, s tím souvisí. Ano, člověk má potřebu někdy něčeho litovat a těch pocitů mám určitě spoustu, ale to je to nejhorší v životě. Je to bludný kruh, a když se v něm zacyklíte, nemáte šanci se dostat někam dál. Naopak se dostáváte do víru lítostí a divných emocí, které vás jenom zadupávají.
LD: No jo, každej si furt řeší nějaký sračky. (zasměje se)

A.cz: Ještě se vrátím k onomu citátu, v němž stojí, že spousta lidí nedokáže přijmout přirozenost života i s jeho koncem, a proto „ve zralém věku zkostnatí, hledí zpět a lpí na minulosti”. Lenko, nemáte pocit, že Edward je vzhledem k jeho početí v období tematizace desky jejím prorokem? Že vás požene kupředu?
LD: Svým způsobem jo. Předcházel tomu nějakej strach a obavy. Určitě to do toho zapadá.

A.cz: Jak jste se dostala k tomuto citátu? Zajímáte se o psychologii?
LD: Pomohlo mi to v období před pádem starýho vztahu, kdy jsem se nedokázala pohnout ani ven, ani dovnitř. Potřebovala jsem si nejspíš uvědomit, co jsem zač, co potřebuju, a asi jsem nechtěla nikoho zdržovat. Tahle knížka s citáty mě hodně nakopla k tomu, abych se pustila do té tmy. Spousta lidí setrvá na nějakém místě jenom proto, že mají strach, co před nimi může být.

A.cz: Jak se nejen z psychologického, ale i uměleckého hlediska proměnila Baromantika? V upoutávce na desku V hodině smrti na HitHitu uvádíte, že jste „šli s emocemi na dřeň”. Je vám po takto intimní zkušenosti teď naprosto jasné, co od koho v kapele čekat?
LD: To teda jo. Zakládáme si na maximálním sdílení.

A.cz: Jak se tato intimita podepsala na albu zvukově?
LD: Dohromady je to takovej koktejl. Zásadní je, jak fungujou melodie, pak verbální stránka, zas ta uvěřitelnost… Nevím, jak to říct. Teď aby to neznělo samožersky – když se mnou ty písničky emotivně hejbou, vím, že to je v pořádku, že to je to, co jsem od toho očekávala. Platí to i v případě koncertů – po dvou poslechnutích skladby víš, co tam nacházíš, a stejně i když vylezeš na pódium, jsi schopen ty emoce znovu a znovu oblíkat.

A.cz: V dubstepem ovlivněné skladbě Valerie z předchozí desky jste se ocitla v poměrně nečekané poloze. Album V hodině smrti je poměrně nasáklé elektronikou. Kdy jste si k ní vypěstovala vztah?

LD: To jsou zrovna ingredience, který používaj moji kolegové, protože to jsou hlavní aranžéři – já na téhle desce funguju víc než kdy jindy spíš jako interpret. Patrick Karpentski s Vildou Bérešem jsou vlastně takoví čarodějové, ať už se jedná o živý nástroje, nebo elektroniku, editaci, postprodukci, skládání, vrstvení a tak…
BH: S Lenkou si nacházíme cestu k elektronice každá po svém, Lenka úžasným způsobem ovládá různé „krabičky” a vytváří krásné kompozice ze svého hlasu. Já aranžovala spíše pro akustické nástroje, ale v poslední době si hraji i s jinými druhy aranží, používajícími samply, zvuky apod., což se samozřejmě projevuje na nové desce.

A.cz: Oblíbila jste si nějakého interpreta z elektronické sféry?
LD: Já budu hrozně trapná, kolegové mají větší přehled. Ale tak baví mě třeba Jon Hopkins, James Blake… A pak mám hodně ráda třeba i Jenny Hval, ale to není asi elektronika… Vlastně se mi hodně líbí i ambientní věci a tak…
BH: Třeba se nám líbí Jan Bang. Dělá live sampling, což mi přijde jako fascinující platforma pro improvizaci a vyjádření hudby.

A.cz: Pustí se Baromantika do podobných experimentů?
BH: Já to plánuju pro svůj projekt, ale tady jsme nad tím neuvažovali. Ale mohli bychom. My používáme samply, takže si některé ty vrstvy nebo zvuky z našich písní přetáhneme do octopadu, který pak živě spouští bubeník. Nejsou to tedy písničky na klik – je to živé spouštění samplů…
LD: … abychom byli živá kapela, přestože používáme elektronický zvuky. Abychom si zahráli.
BH: Ty aranže jsou velmi vrstevnaté a je jich tam spousta. Ani by se to nedalo zvukově obsáhnout a nemělo by to takovou energii, protože člověk by byl v tu chvíli moc zahleděný, co všechno má spouštět. Takže snažíme se to do určité míry zjednodušit. Zároveň jsme měli po té první desce dobré reakce od lidí, kteří říkali, že si neuměli představit, jak naživo můžeme takovou desku předvést.
LD: Je to fakt zábava, no. Je to strašně barevný, hrozně příjemný. Mám z toho hodně dobrej pocit.

A.cz: Nová deska je vůbec tak trochu křižovatkou žánrů – Tětiva nabízí synthpop, ve skladbě May Day se zase rýsují prvky šansonu, Snad jen s Danem Bártou zase rytmicky oslavuje drum and bass… Skládáte tak, že na počátku je pocit nebo zážitek, zkušenost a následně pro ně hledáte co nejlepší zvukovou formu vyjádření?
LD: Někdo o tom asi přemýšlí víc. Já mám vždycky pocit, že si o to hudební nápady samy říkaj. Samozřejmě se člověk občas dostane do nějaký slepý, ale musí umět včas zhodnotit, kde to s ním rezonuje. Stejně je to s textama – pro mě je to hrozně velký hledání, i když teď už víc sázím na svoje koně, osvědčený lidi, na který se obracím, přestože třeba budu hledat dál. Ta deska vznikla tak, že jsme se dohodli na nějaké počáteční pointě a po čase si vybrali, na kterým materiálu budeme pracovat. Beatka k tomu zase určitě řekne něco jinýho…

BH: Tětivu jsem slyšela od začátku jako ucelenou věc včetně melodie, groovu, basové linky, celkové aranže. Lenka tuhle věc zpívá s obrovským nasazením a drivem, k čemuž přispívá i skvěle padnoucí text Martina Kyšperského. Takafei vznikla na základě pianového riffu, pak jsme věc postupně doaranžovávali s Patrickem. Epitaph a Archív dní zase jsou zhudebněné básně. Tolik za mne. Každý z nás pracuje svérázně a po svém. (usměje se)

A.cz: S Davidem Kollerem jste se zase pustili do taneční spolupráce s až diskotékovým rytmem. Jak se oběma zpěvákům, Danu Bártovi a Davidu Kollerovi, líbilo v jiné hudební škatulce než té „domovské”?
LD: To se asi budete muset zeptat jich, my jsme to spolu ještě nekonzultovali a oni pravděpodobně ještě výsledek neslyšeli.
BH: Mě k tomu jen napadá, že když Patrick toho Davida při skladbě Tichá – Černá nahrával, byla jsem nadšená, jaká jemnost z něho byla cítit. Velmi nás to fascinovalo. Myslím si, že to jsou natolik velké osobnosti, že kdyby se v tom necítili, neprošlo by to.
LD: A hlavně se nebojej.
BH: A taky tomu věří. Ostatně Dan Bárta ten text napsal.
LD: Moc hezké věci si o mně myslí. (směje se)

A.cz: Mám to chápat ironicky?
LD: Musela jsem se smát, když mi vysvětloval, o čem vlastně ten text je, jak mě vnímá. To bylo docela zajímavý… (usměje se)
BH: Teď to budou všichni poslouchat s napjatýma ušima. (směje se)
LD: Tak ať poslouchaj, taky tak určitě působím. To je jasný.

A.cz: Z nové desky je cítit již před jejím vydáním a poslechem jistá nekonvenčnost – nejenže se na ní objeví zhudebněné básně, ale bude i mnohojazyčná. Má to symbolizovat jakousi univerzálnost sdělení? Že všichni řešíme a prožíváme totéž a je jedno, jestli jsme Češi, Poláci, nebo Britové?

LD: Anglicky jsem začala zpívat jen z praktických důvodů. Vím totiž, že moje čeština je mnohonásobně uvěřitelnější. Vždycky jsem si říkala, že je dobrý mít na albu nějaký indicie v podobě jednoho dvou textů pro člověka, kterýmu se celý ten hudební design líbí a přijde mu škoda, že tomu nerozumí. Uvědomuju si, že některý písně v češtině necítím, některý nápady cítím mnohem víc ve slovanském jazyce.

S Justinem (Lavashem – pozn. red.) se na tý angličtině strašně ráda potkávám. Když ho přizvu k nějaký písničce, aby jí dal text nebo ji dopsal, mám pocit, že naše duše, hlasy, myšlení do sebe hrozně zapadaj. Jako takoví ztracenci.

A polština – ta mě začala hodně bavit zpívat díky kolegyni Hlavenkové, která je z Třince. Pardon – z Vendryně. A taky od Bogdana Trojaka, kterej dělal většinu textů na Eternal Seekers. Tak jsem tomu trošku přišla na chuť. A vlastně i jako slepá k houslím.

A.cz: Čím vás fascinuje východní Evropa? Už na Baromantice se objevila polsky nazpívaná píseň, na aktuální desce rovněž společně se slovenštinou v Archívu dní. I zvukově těžíte víceméně ze slovanského folklóru…
LD: Možná že se někde furt hledám. Přece jenom jsme tady taková křižovatka uprostřed Evropy, přes kterou se tam a zpět převalujou ty vojny, a všichni v sobě máme nějaký ty ingredience z celý Evropy. Můj děda byl Ukrajinec. Je to část rodiny, o který sním, a vlastně nikdy nebudu schopná ji dohledat, protože si to někdo vzal do hrobu. Když v hlase hledám nějaký ty zvuky, cítím, že mě to táhne k hodně ostrým popěvkům.

A.cz: Nahrála jste mi na další otázku. Všimla jsem si, že na novém albu užíváte oproti předchozí desce daleko víc neverbálních prostředků – od nejrůznějších popěvků po skoro až tribální pokřiky. Můžeme i tohle chápat jako důraz na přirozenou lidskou živočišnost, kterou by si měl dle Junga každý hýčkat?
LD: Spíš asi na nějakou svobodu, nesvázanost, přirozenej hlas – když si po něm zpěvák jde, je to podle mě dobrá cesta. Nebo aspoň v nějakém žánru. Ale to stejně souvisí s tím, že člověk na sobě musí vnitřně pracovat. Na hlase je strašně moc poznat lež nebo předstírání, což teda může být poplatný pro nějakou hudbu. Zato když člověk staví na pravdivejch emocích, musí se snažit, aby to bylo co nejčistší. Ale člověk nikdy neví, v jaký iluzi žije.

BH: Lenka kromě toho, že má v hlavě text, používá hlas jako nástroj. Nástroj nikdy nesděluje text, nikdy není konkrétní, spíš abstraktnější, mnohoznačnější. Ale hrou na klavír nebo na bicí, na basu, na kytaru může člověk vyjádřit emoci, která dokresluje, pointuje píseň. Přesně to dělá Lenka se svým hlasem, což je fantastická věc. To je podle mě to, jak se jde „na dřeň”.
LD: Já si myslím, že je to poplatný nějakýmu tomu žánru…
BH: Je to poplatné té svobodě. Ty neřešíš, jestli je dobře, že někde zazpíváš C4 a někomu to vadí – co to je. (zasměje se) To je prostě ta svoboda, kdy vyjadřuješ emoce a používáš hlas, abys ten obraz dokreslila.
LD: To je hrozně zábavný. Teda když má člověk nápad… (obě se smějí)

A.cz: Ne náhodou jsme v rozhovoru pendlovaly ze země do země a mezi životem a smrtí. A poslední otázkou se vracíme zpět na výchozí místo elipsy: může se v případě Baromantiky stát, že jedním z potenciálních způsobů prevence proti ustrnutí, jak jej chápe Jung, bude posun směrem za české hranice?
LD: Hele jo, pokud bude v zahraničí někoho Baromantika zajímat. Nemůžu říct, že bychom jenom čekali, až si nás někdo všimne. Nějaký pokusy tu a tam děláme. Může se to podařit Baromantice, může se to podařit Beatce, může se to podařit někomu jinýmu z naší kapely. To je vlastně úplně jedno.