Ale rodiště jazzu, Amerika, hrálo ještě stále svou roli. Na lektorsky kvalikovaně obsazené kurzy na University of Massachussets vyrazili např. s úspěchem pianistka Beata a kytarista Patrik Hlavenkovi. Beata se pak doma přiřadila k progresívní vrstvě své generace, Patrik se stal jednou z vedoucích osobností, které na brněnské JAMU prosadily zřízení jazzové fakulty. Ta u nás poprvé získala možnost udílet v oboru jazzu i bakalářské nebo magisterské tituly. Taková možnost z praktických důvodů přitahovala i naše jazzmany starších generací: ve třídě jazzové improvizace vedené Davidem Dorůžkou, se objevil například i o jedenáct let starší Jaromír Honzák, který Davida roku 1997 jako guru našich jazzových teenagerů uváděl na naši jazzovou scénu. Akademický rozdíl mezi „přednášejícím“ a „žáky“ tu nehrál podstatnou roli. Důležitý byl vznik institucionálně posvěceného prostředí, v němž si své zkušenosti mohli vyměňovat už zkušení a vyzrálí hudebníci třeba i značně odlišných generací. V jiných odvětvích našeho školství v uměleckých oborech, které měly už delší tradici a zejména mohly nějakým způsobem přežívat i v období normalizace, byla taková situace nemyslitelná.

V dnešním světě umění má školství pochopitelně svou nezastupitelnou úlohu. Ale v jazzu mu předcházela dávná tradice učení v poměru mistra a tovaryše: mladí se učili prací v souboru nějakého staršího a zkušenějšího partnera. Dnes však běžná dostupnost soudobých nahrávek i škol, kde se zájemci o daný obor mohou setkávat a navazovat kontakty, tuto dřívější „osobněji“ poznamenanou tradici do jisté míry mění.

Více zde