„Přehrával jsem si to album několikrát, abych zjistil jestli poněkud poleví mé nadšení po prvním poslechu: ale pořád mi to připadá jako opravdu mimořádný zjev na naší současné scéně,“ připsal nám do emailu publicista Lubomír Dorůžka, když posílal následující recenzi.

Potkali se

Zaměření na vlastní autorskou práci převládá prakticky na všech albech naší mladé jazzové generace: tam ovšem není pochyb, že své kompoziční představy hodlají jejich tvůrci realizovat v rámci dnešního jazzu, hledajíce jakousi rovnováhu mezi improvizovanými chorusy a skladebnou koncepcí.

U Hlavenkové je takové vyvažování zbytečné: vyjadřuje se prostě neustále jako skladatelka. Jazyk jazzu s vkládanými improvizovanými sóly přitom používá vlastně jen jakoby náhodou. Její sólisté se automaticky stávají součástí širší koncepce. Střídání pravidelného beatu, změn tempa a přechodových pasáží ve smyslu klasické kompoziční práce je tu naprosto samozřejmé: jde především o to, aby se hudební myšlenka rozvíjela a přinášela nové podněty i nové nálady.

Proto také u desky Beaty Hlavenkové mizí další znak toho, co bývá označováno jako „škola ECM“, tedy převaha pomalých, kontemplativních temp a jistý nedostatek rychlejšího vzrušení.

Hlavenková neustále pracuje s plnou škálou temp i nálad, do nichž dostává ponor i bez soustředění se na lyrické přemítání.

Posluchači „normálního jazzu“ nemusí mít potíže toto album sledovat a těšit se z něho. Je tu všechno, nač byli zvyklí, a to „něco navíc“ by snad nemuselo tolik vadit. Pozornost takového publika, tradičně upřeného na sólisty, na CD Joy For Joel nepochybně upoutá především trumpetistka Ingrid Jensen. Její sóla překypují tradičním jazzovým vzrušením, ale rovněž schopností sledovat a vytvářet vlastní vývoj myšlenky drobnými změnami tempa a nálad. V tom je Hlavenkové dokonalým partnerem i basista Matt Clonesy: ten s jejím pianem vytváří dialogy, jež jsou zdrojem pulsujícího vzrušení.

Poněkud vzácněji se ozvou tenorsaxofonista Rich Perry nebo kytarista Dave Basley, ale kdykoliv se dostanou ke slovu, přináší to další dávku podnětů. A bubeník Jon Wikan má dokonalý smysl pro takový druh kolektivní práce.

Nádherná komunikace s rodiči

Mladí tuzemští jazzmeni, kteří dnes poměrně často spolupracují s významnými zahraničními partnery, se s nimi většinou dokážou dobře shodnout. Neznám však případ, v němž by z nepříliš známých jmen dokázali shromáždit tak kongeniální seskupení, jako se to podařilo zde, na albu Joy For Joel. A upřímně řečeno, nevím, zda by podobného výsledku bylo možno dosáhnout výlučně s hudebníky, činnými na naší domácí scéně; mezinárodní spolupráce je dnes v jazzu nezbytným předpokladem.

Beata Hlavenková, pianistka, aranžérka a skladatelka

Na podrobnější rozbor všech devíti (sedmi- až téměř jedenáctiminutových) čísel CD Joy For Joel zde přece jen asi není ta pravá platforma. Naznačme však kvality alespoň jeho skladby nejkratší, závěrečné (pětiminutové) A Little Something. Zatímco dneska mívají zdejší jazzmeni zvykem loučit se na albu ve smiřlivé, lyrické náladě jakéhosi dvořákovského Going Home, Beata Havelková ve skladbě, věnované nadto jejím rodičům, rozestře svou kompoziční paletu do vzrušeného virtuózního leporela, volností hlasů připomínajícího občas až free jazz. Je to sice ojedinělé, ale krásné dokázat se svými rodiči komunikovat právě tímto způsobem.

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/mimoradny-zjev-na-nasi-hudebni-scene-nese-jmeno-beata-hlavenkova-p8z-/zpr_archiv.aspx?c=A090511_174238_kavarna_bos