Recenze Vladimíra Kouřila zde:

Bez přehánění hvězdné obsazení se zjevilo na desce Beaty Hlavenkové JOY FOR JOEL (Animal Music, 2009, 70:54)natočené během dvou letošních lednových dnů v severoamerickém New Jersey. Už jen skutečnost, že hlavní sólisté, rodačka z Vancouveru Ingrid Jensenová na trubku a křídlovku, Rich Perry, tenorsaxofonista z Ohia, a k tomu bubeník Jon Wikan, pocházející z Aljašky, jsou členy orchestru Marii Schneiderové podílející se na úspěchu jejího posledního alba Sky Blue z roku 2007, vybudí zvědavost. Nahrávku zahajuje pohodová balada Jazvečík v hmle za stĺpom s romantizujícím sólem tenorsaxofonu Riche Perryho, sólem pedal steel kytary Davea Easleyho, která zvukovým zabarvením ve skladbách připomíná spíše než havajskou kytaru tu amplifi kovanou trubku, onde kytaru elektrickou. Skladba v závěru lehce ,zdivočí‘ za přispění vokálu Lenky Dusilové: základní polohy hudby Beaty Hlavenkové pro celé album jsou tímto popsány. ,Coreovsky‘ hravé v úvodu, následně zamyšlené, postupně k hardbopové dravosti se prodírající klavírní sólo v Rainy Afternoon, posléze zklidněné kontrabasem v New Yorku žijícího Australana Matta Clohesyho, představuje pianistku jako bez problémů vybočující z mainstreamových či jazz rockových šablon klavírní hry a prozrazující inspirační poslech modernistů vážné hudby minulého století. Skladba sama je melodickým tématem, které zaujme po prvním poslechu. Vokální výplň – tentokrát Hlavenkové – se mi zde jeví coby nadbytečná pop ,popularizace‘ soundu. V Bullerbynu se poprvé větší měrou představí trumpetistka Ingrid Jensenová. Celá skladba je svěžím hardpopovým kouskem s klusajícími bicími Jona Wikana a ,walking‘ basem Clohesyho, schopným roztančit posluchače. Energii skladby podtrhuje sólo tenorsaxofonisty Riche Perryho. Spring Story s mysticky ,etnicky‘ znějícími vokály dueta Hlavenkové s Dusilovou na počátku a v závěru je impresionistická balada s krásným sólem klavíru a vášnivé trubky, k nimž se v konci přidá rockující steel kytara. Skladba 8 Hours je poctivou poctou vývoji moderního jazzu období před free a elektrickým jazzem. Totéž platí o skladbě April’s Moods, začínající opuštěným tónem klavíru, voláním křídlovky Jensenové a melancholií hlubokých tónů Perryho tenorsaxofonu. Opět se skláním před aranžmá Hlavenkové, výtečně fungujícími gradacemi jejích skladeb. Možná, že právě toto osvětluje jeden z obecných problémů domácí tvorby: nedostatek aranžérského přemýšlení nad vývojem děje skladby. Nástup jazzrocku s tehdy novými zvuky nám připomene Hlavenková hrou elektrického klavíru a Jensenová elektronicky upravovaným zvukem trubky v The Riddle. Vložce opětovně vyčítám, že v ní nepadne jediné české slovo, neřku-li informace k obsahu a interpretům. Ač jde o debut.