Beata Hlavenková má správnou ženskou intuici. Čekali byste od ní pokračování jazzové cesty, nastolené na debutu Joy For Joel? Nebo práci s větším tělesem, o které sama před časem uvažovala? Kdepak. Na základě vánočního vnuknutí vydala komorní klavírní album, které sama označuje jako crossover „vážné“ hudby a popu. Album nápadité a svrchovaně vkusné, nahrané ve správný čas. Vyplatí se naslouchat instinktu.

Tomáš S. Polívka 2/2014

Celý rozhovor čtěte zde.

Theodoros není pásmo skladeb pro čistě sólové piano, občas jsi ve studiu vrstvila několik linek. Jak budeš na koncertech řešit kompozice, napsané pro víc než dvě ruce? Pozveš hosty?
Zatím jsem živé provedení vymyslela tak, že ve vícevrstevných věcech se můj zvukař stane zároveň do určité míry interpretem. Bude pouštět přednatočené stopy, reagovat na mé hraní. Ráda bych dalšího pianistu pozvala, jenže není snadné sehnat sál s více kvalitními klavíry.

S albem ti přibyl i další koncertní projekt. Co je pro tebe v současnosti „hlavním zaměstnáním“ a nejdůležitějším zdrojem obživy? Baromantika s Lenkou Dusilovou?
Baromantika bohužel nehraje zase tak často, ale je to určitě jeden z nejzásadnějších projektů, na kterém se podílím. Už jsem napsala několik nových písní, protože na příští rok chystáme album, tentokrát opravdu společné. Minule šlo o desku Baromantika písničkářky Lenky Dusilové s pozvanými hudebníky, jenže od té doby z muzikantů spontánně vznikla sevřená kapela. Všichni se budou na nahrávce podílet také autorsky. Vedle Baromantiky občas hraji s Lenkou v duu, ale spoustu času věnuji právě projektu Theodoros. Slibně se vyvíjí také duo s Justinem Lavashem. Naopak jazz už v podstatě nehraji, s triem vystupujeme minimálně. Pokud jde o obživu, lepím všechno dohromady. Hraní, skládání, aranžování a pochopitelně učení. A není to vždy jednoduché. Na semestr v rámci University of New York in Prague mi přijíždějí studenti z Ameriky, což je pro mě dalším důležitým zdrojem příjmů.

Co učení a učební plány pro jazzové oddělení JAMU, které jsi pomáhala vypracovat spolu s manželem Patrikem?
Osnovy fungují, vypracoval je hlavně můj muž, já si za to nerada přivlastňuji zásluhy. Katedra existuje už tři roky a máme první bakaláře, ale na JAMU stíhám učit jenom okrajově. Nemohu si prostě dovolit dojíždět tak často do Brna. Patrik katedru vedl, ale z podobných důvodů se v současnosti rozhodl jen učit.

Beata2DÁLE OD JAZZU, DÁLE
Říkáš, že jazz už skoro nehraješ. Je pravda, že ani 
Theodoros nezapadá do typické představy o jazzové nahrávce.
Kdepak důraz na blue notes nebo synkopované rytmy… Jasně, nic takového tam není. Spíše jsem se vrátila k postupům z let, kdy jsem studovala klasickou kompozici, a přidala k nim něco z popu, protože pop mě také vždycky bavil. Vlastně jsem ráda, že jsem se vymanila ze škatulky „jazzová pianistka“, která například v případě Baromantiky působila kontraproduktivně. Posluchače odrazovalo už předem, aniž by slyšeli jedinou notu, že půjde o něco nepochopitelného, komplikovaného.

Škoda, že je u nás pořád třeba „vymaňovat se z něčeho“ kvůli předsudkům. Jazz přece neposlouchá parta pseudointelektuálů, protože si chtějí udělat život těžší. Jde přece o zábavu a skoro každý hudebně vnímavý jedinec může po svém vnímat emoce. Souhlasíš?
Naprosto. Když mi někdo říká, že jazz je pro něj příliš složitý, že se ho musí naučit poslouchat a rozumět mu, tak oponuji. Když jdeš na koncert nebo si pustíš desku a přestaneš řešit předsudky, jde přece hlavně o pocity. To platí pro posluchače. Muzikantům pochopitelně pomůže, když si jazzové základy osvojí, i když pak jazz nehrají. Mohou díky jazzu lépe pochopit harmonii, rytmus, timing. Čím větší přehled o hudbě získáš, tím máš větší i nadhled při vlastním hraní, skládání.
Navíc mám pocit, že se doba konečně láme. Osm let hraji s Lenkou Dusilovou a ze začátku se jí někteří smáli. „No jo, ty teď děláš s jazzmanama.“ A najedou má spousta popových interpretů v kapele lidi s jazzovým backgroundem.

Stejné stírání hranic dávno probíhá i směrem k „vážné“ hudbě. Což platí nejen pro komorní nahrávky, ke kterým se přiradil i Theodoros, ale také v kategorii velkých těles. Stačí si poslechnout, co dělají s big bandovou sestavou Mike Holober nebo John Hollenbeck.
Ano, v moderním jazzu už je to běžné. Vidíš, jak píše pro big band třeba Maria Schneider. Klidně využívá prvky klasiky. Spousta současných skladatelů řazených do jazzu to dělá zcela přirozeně a nádherně.

Přesně sem mířím. Když jsme se před pár lety bavili o tvých plánech, říkala jsi, že příště bys chtěla zkusit něco s orchestrem. Theodoros je pravý opak. Říkáš, že ses vyřádila díky orchestrálním aranžmá pro album Ivy Bittové Zvon. Jenže vlastní hudba je něco jiného než aranžování. Co ty a orchestr? Jde jen o peníze?
Je to především o penězích, ale po práci na desce Zvon jsem opravdu potřebovala střídmost. Klavírní deska není ctnost z nouze. Byla jsem vyšťavená z práce na orchestraci pro Ivu Bittovou, z natáčení DVD s Baromantikou a potřebovala jsem se vyjádřit jen sama za sebe a jenom s pianem.
Komponování pro orchestr a nahrávka s orchestrem mě ovšem pořád láká. Myslím, že i projekt Theodoros by se dal dobře přearanžovat pro velké těleso. Nápady by byly. Koketovala jsem například s myšlenkou pozvat Michała Tokaje (známého u nás třeba díky hraní s Jaromírem Honzákem, pozn. aut.), svého oblíbeného polského pianistu, který se také nechal slyšet, že cítí respekt k mojí tvorbě. Přemýšlela jsem, že bychom mohli Theodora zahrát spolu a s orchestrem a koncert natočit. Jenže to by se musel ozvat s objednávkou nějaký festival, aby se projekt zaplatil.

Nezkusíš crowdfunding?
Chceme vyzkoušet crowdfunding s Baromantikou, uvidím, jak se to osvědčí. A až podrobně naplánuji konkrétní projekt, budu o tom samozřejmě přemýšlet. Ale zatím nevím, co přijde za rok. Stejně jako jsem před rokem netušila, že dnes budu držet v ruce desku Theodoros. Chystám sice album pro děti, ale co já vím, koho během roku potkám nebo co složím. To mě vlastně na muzikantském životě baví nejvíc. Nesklouzáváš do stereotypu, život je plný překvapení.

Máš při péči o dva synky, učení a hraní dostatek času na komponování?
S dětmi mám času mnohem méně, než kdykoliv dříve, ale samozřejmě si ho udělám. Navíc mi mateřství velmi pomohlo, abych svůj čas uměla využít efektivně.

A tak připravuješ dětské album…
(smích) Tak to není. Navíc tohle album, na kterém se prolne mluvené slovo s písněmi, nebude jenom pro děti. Vůbec se nenechám omezovat faktem, že půjde o „dětskou“ hudbu. Myslím si, že děti podceňujeme a děláme z nich tupce. Ve školkách, v dětských koutcích, všude jim pouštíme nevkusnou muziku a tak je vychováváme v posluchače se špatným vkusem. Proto musím psát tak, jak cítím. Vím, že to děcka pochopí. Doma vidím, jakou si děti samotné najdou muziku. Považovali bychom ji za komplikovanou a oni si ji přitom užívají, dokonce si ji zpívají. Už docela dávno, v době středoškolské jsem vedla dětský sbor a napsala pro něj s Patrikem bossa novu. Děti vůbec neřešily, že písnička je v pětičtvrtečním rytmu, protože ony to nemají pojmenované a nevědí, že má jít o něco takzvaně složitějšího. Prostě píseň zazpívaly a dobře se u toho bavily, protože děti jsou velmi otevřené.

Beata3Mám stejnou zkušenost. Ale jak děti snášejí rodiče – aktivní muzikanty? 
Myslím, že zatím dobře. Patrik jim často pouští pop nebo dance a tak někdy vyžadují „muziku pro tatínky“, zatímco jindy chtějí „muziku pro maminky“, to je spíš indie, jazz nebo klasika. Skoro sedmiletý Mathias se začal učit hrát na klavír a po první lekci prohlásil, že by chtěl chodit na hodiny každý den. Naučil se hezky zpívat, nestydí se hrát. Sám si ke klavíru sedá, nenutím ho cvičit. Čtyřletý Theodor ještě nemá dostatečnou soustředěnost, aby se učil hrát, ale rád poslouchá. Když děti do ničeho nenutíme, rozhodnou se, co je baví.

HUDBA V KALENDÁŘI
Druhé album jsi věnovala právě druhému synovi Theodorovi, podobně jako debut 
Joy For Joel prvorozenému Mathiasovi. Ale proč ta fascinace ročním cyklem, kdy jsou skladby pojmenovány podle kalendářních měsíců?
Seděla mi v podstatě písňová forma nepříliš dlouhých skladeb a potřebovala jsem zároveň vymyslet téma, které by desku sjednotilo. Aby se nahrávka dala poslouchat jako jednolitá skladba, ale měla i jednotlivé logické části. Ty části by měly vyjadřovat náladu konkrétního měsíce v roce, ať už moji subjektivní, nebo pociťovanou obecněji.

Vida, Čtvero ročních dob či spíš O dvanácti měsíčkách podle Hlavenkové. Psala jsi skladby opravdu celý rok, každou část v příslušném měsíci?
Ne, psala jsem půl roku a měla spoustu odpadu. Někdy jsem propadala depresím, že jedním nástrojem nepůjde vyjádřit vše, co cítím. Je to mnohem těžší, než když máš za sebou víc muzikantů. Některé měsíce byly jasné od začátku, o lednovém motivu jsem hned věděla, že se jinam nehodí. U některých dalších měsíců jsem se ovšem rozhodnout nedokázala, a abych zachovala hudební koncept, s kontrasty tónin a temp, nakonec jsem za pomoci Patrika poskládala jednotlivé nápady tak, aby fungovaly v rámci celku. Původně jsem si dokonce pohrávala s nápadem, že bych napsala desku ve dvanácti tóninách. Ale bylo to těžší, než jsem myslela, některé tóniny prostě neseděly náladě.

Co bylo první? Napsala jsi muziku a řekla sis „tohle mi evokuje srpen“, nebo sis vybavila srpnovou náladu a snažila se do ní trefit?
Potila jsem ze sebe nápady, snažila se improvizovat, a když se mi něco povedlo, řekla jsem si – to je ono, to by se mi hodilo třeba k srpnu. Když už se blížila uzávěrka, kterou jsem si určila sice sama, ale nechtěla ji porušit, stalo se najednou pár věcí. Zkoušela jsem kombinovat nápady a ono to začalo do sebe zapadat a dávat smysl. Je asi dobré donutit se psát a psát, do skládání se začne postupně promítat podvědomí a vše, co se člověk naučil a vstřebal, až zdánlivě z ničeho nic vytane celek. Za pásmem Theodoros je nejen spousta sezení u klavíru, ale i přemýšlení.

Proč jsi použila řecké názvy měsíců i celé desky, včetně řeckého písma?
Theodoros je původně řecké jméno. Theo doros, Boží dar. Ani nevím, jestli to napadlo mě nebo Petra Ostrouchova (vydavatel alba, majitel labelu Animal Music, pozn. aut.), ale řecké písmo se logicky nabídlo. Všichni ho jakž takž přečtou a bude na obalu desky hezky vypadat. Určitě se mi líbí i asociace jako kolébka evropské kultury a navazování na její odkaz. Nechtěla jsem použít češtinu ani angličtinu. A protože z řeckých slov vycházejí jména měsíců ve většině jazyků, i když zrovna kromě češtiny, každý názvům skladeb snadno porozumí.

Už jsi někdy rozbila klavír? Narážím samozřejmě na fotografie na obalu alba.
Ne. (smích) Ale mám dobrou historku. Hrála jsem pro kamaráda, vedoucího katedry obráběcích strojů na ČVUT. Pozval mě, abych v rámci konference odehrála koncert pro pány profesory. Vzala jsem s sebou Fender Rhodes Mark V z roku 1984 a nejen, že se koncert líbil. Musela jsem ještě o přestávce otevřít víko od „mark pětky“, aby se všichni profesoři, zabývající se obráběcími stroji, mohli podívat, jak funguje elektrické piano.
Pojmout obal desky jako kalendář se samozřejmě nabízelo. Zuzanu Lednickou, která obal navrhovala, napadlo, že by mohla použít dvanáct mých oblíbených předmětů a přiřadit jejich snímky k měsícům. Jenže když jsem nakonec věci přinesla, vypadalo to jako sbírka z vetešnictví. Mám prostě ráda starší věci. Mezitím fotografku Johanu Pošovou napadlo, jestli by se nedaly nafotit části klavíru. Vypravila jsem se do Nuslí, kde má pan Daniel Vavrla opravnu klavírů, a on mi naházel do igelitky spoustu součástek. Třeba krásně zrezivělý pedál, staré struny, uražené vyřezávané ozdoby nebo kladívka.

Z ČECH AŽ NA ABBEY ROAD
Jak se ti nahrávka spoluprodukovala s manželem Patrikem Hlavenkou, známějším pod pseudonymem Patrick Karpentski coby kytarista Toxique?
Patrik už se vlastně nepovažuje za kytaristu, spíš za producenta. Produkoval nejen Toxique, ale třeba píseň pro Vladimíra 518 nebo divadelní hudbu atd. Často dělá v duu s Viliamem Bérešem. Pro mě je Patrik zásadní člověk, nejen manžel. Máme spoustu společných hudebních zkušeností a prožitků. Slyší moje nápady jako první. Zcela přirozeně vyplynulo ze situace, že mi pomáhal vybírat zdařilé motivy a měl velmi konkrétní připomínky. Ne vždy jsme se shodli, leccos jsem nechala po svém, ale často mi poradil opravdu dobře. Navíc byl už u zrodu nápadu před rokem o Vánocích u Ostrouchovů. Tehdy Petrova žena Natálie prozradila, že strašně ráda poslouchá sólová klavírní alba třeba od Sakamota. Já si Sakamota schválně nepustila, abych se nenechala ovlivnit, a když jsem ho poslouchala dodatečně, moc se mi nelíbil, ale zaujal mě nápad na pianové album. Když jsem pak Petrovi Ostrouchovi po Vánocích napsala, že do pianového alba půjdu, byl nadšený a hned se nabídl, že desku vydá. Jsem mu vděčná. Jeho vydavatelská činnost se mu nikdy nemůže zaplatit. Zdálo by se, že klavírní deska nevyjde tak draho, ale Petr rozhodně nešetřil. Mastering nahrávky probíhal v nejlepších studiích v Londýně.

Jasně, mastering v Metropolis Studios určitě není levná záležitost.
Metropolis je devět masteringových studií, která patří k nejlepším na světě. Tony Cousins, který dělal mastering Theodoros, masteroval třeba Peterovi Gabrielovi desky s orchestrem. Naštěstí vzal Tony Cousins práci na přátelské bázi, vyšel nám vstříc i finančně. Jen díky osobnímu kontaktu. Když loni masteroval desku Zvon, přiletěli jsme do Londýna a trávili s ním celý den ve studiu, kde se vytvořil vztah vzájemného respektu. Se zvukem alba Theodoros si pan Cousins opravdu pohrál a navíc měl chuť udělat master za trochu jinou cenu, což nám zásadně pomohlo. Tvrdil, že je z nahrávky nadšený. Sám například sbírá desky ECM a klavírní album mu padlo do vkusu.

Pro vinylovou verzi alba se dělal master ve studiích Abbey Road, že?
To je velmi lyrický příběh. Petra Ostrouchova oslovil Dan Dudarec z Minority Records už někdy v červnu, že by rád nahrávku vydal na vinylu. Přitom tehdy jsem ještě nezačala točit, dozvěděl se o plánovaném albu z nějakého rozhovoru. Pak se Petr nenápadně ptal, jak bude deska dlouhá. A pak se master z Metropolis vezl kurýrní službou do Abbey Road, kde se vyrobil master pro vinylovou verzi. Vážně jsem nic netušila. Bylo to nádherné překvapení. Jsem velmi vděčná za takové lidi kolem.

Pokusíš se dostat Theodora za hranice?
Pokusím. Nejen jako album a nejen „vázaného“ na moji osobu. Napsala jsem například lidem z projektu Piano Circus, který tvoří šest londýnských pianistů, hrajících společně na klavíry sestavené do kruhu, jestli by Theodora nezařadili do repertoáru. Nešlo o můj nápad. Mému kamarádovi, který má spojení s Českou filharmonií, to poradil jeho přítel, anglický dirigent, když desku slyšel.
Deska už je v japonské distribuční síti Disk Union, stejně jako celá tvorba Animal Music. Dan Dudarec z Minority Records má další spojení na anglická nezávislá vydavatelství. Recenze vyjde v únoru v Kanadě. A samozřejmě se snažím sama a mám manažerku. Je na tom hodně práce, ale jak říká Maria Schneider, v dnešní době můžeš být skvělý umělec, ale není to nic platné, pokud nedokážeš vymyslet, jak dostat muziku mezi lidi.