Miluju zhudebňování textů

Celý rozhovor na Fullmoonzine.cz

VERONIKA MIKULOVÁ | ČLÁNKY / ROZHOVORY | 15.03.2018

Šarmantní dáma české nadžánrové scény Beata Hlavenková je otevřená a vypráví stejně libě, jako hraje. Načaly jsme více témat, než se dá za hodinku v šatně dotáhnout. Když prozrazuje více o tvorbě a skládání, nejraději bych jí prošmejdila šuplík. Už teď ví, co jí bude celý rok plnit kalendář a jaké by mohlo být album, které bude následovat vánoční Bethlehem. A když pak začne, pro ni v netradičním prostředí klubu hrát, je ticho jak v kostele. Přesně jak si to přála.

Jsi romantik?
Přemýšlím. Stojím nohama na zemi a dokážu být pragmatická. Jinak bych toho asi tolik nezvládala. Zároveň mám ale spoustu naivních představ. Takže ano, asi jsem. Proč?

Když poslouchám album Theodoros, některé skladby mi přijdou jako dokonalé vyjádření radosti a pohroužení se do okamžiku. Člověk se možná musí umět romanticky dojmout, aby složil něco podobného.
To je pravda. To, co mě dojímá, sice není nutně romantika, ale dojímám se často a nestydím se za to. Někdy mě rozbrečí poslech hudby nebo něčí euforický prožitek. Emočně plochá určitě nejsem. A to i v tom negativním smyslu.

Jsou emotivní právě ty okamžiky, kdy tvoříš?
Na to někdy stačí deadline. Už trochu vím, jak tvořit technicky, v rámci řemesla – a to je určitě dobré znát. Jindy je to třeba vysedět, sedět tak dlouho, až tě to dostane do určité nálady. A pak jsou tu zásadní životní situace, které sebou můžeš nechat projít. Naposledy jsem ze sebe v rámci táhlé a náročné rodinné události vydala v jednu ráno nástřely hned tří aranží koled.

Jak vypadal proces komponování Pišlických příběhů, alba postaveného na literárním díle pro děti?
Miluju zhudebňování textů, takže mě to moc bavilo. V samotných slovech už máš spoustu informací – o rytmu, o formě i o emocích. Navíc tady jsem od začátku věděla, jaké chci nástrojové obsazení – klavír, basa, bicí a harfa. Pak jsem si zvolila, kdo to bude zpívat, a dále už jsem jela podle obsahu. A taky jsem se nějak zásadněji neomezovala. Tvorba pro děti se často zbytečně zjednodušuje, ale já věřím, že jsou schopni vnímat více, než si myslíme.

Aktuálně také vystupuješ jako živý doprovod k vystoupení taneční skupiny VerteDance a hudbu k Flow sis zároveň sama poskládala. Dalo to hodně práce?
Tanečníci jsou zvyklí pracovat na představení spolu s muzikanty, tady na to ale nebylo moc času. Režisér Jirka Havelka mi vysvětlil základní prvky choreografie a struktury nebo dramaturgické osnovy a na tomhle jsem pak “poskládala” kostru, do které vstupuju a v malé míře ji ovlivňuju živým hraním. Dozvěděla jsem se třeba, že tanec bude obsahovat prvky tai-chi, a tak jsem si o tom něco nastudovala a promítla jednu sestavu do kompozice. Během zkoušek tanečníci poslouchali má starší alba nebo třeba Steva Reicha.

Proměňuje se představení v čase?
Pouze v detailech. Choreografie je velmi náročná na synchronizaci a i já se proto držím oné kostry. Existují motivy, v rámci kterých mám jisté možnosti reagovat na tanec, ale kromě konce, který je otevřenější a který pak už hraju pouze naživo, je drtivá část hudby daná a prokomponovaná.

Další z načatých projektů se jmenuje Beata a Súsedia.
To je spolupráce, o které mluvím už dobré tři čtyři roky. Máme skoro všechno – název, OOO jako trio, máme jasné složení, Mariana Slavku, Lukáše Duchoviče a mě, a máme repertoár na desku. Pár skladeb máme dokonce nahraných a zprodukovaných.

Takže se to blíží?
Zatím to spí a spát asi bude, protože každý máme spoustu jiné práce. Marian hraje v Longital a taky vydal oceňovanou sólovku Vlaska, Lukáš mu ji produkoval, navíc je to bez nadsázky geniální datový architekt… Ale svůj čas si to najde – ty hotové písně ve slovenštině jsou krásné.

Pocházíš z Těšínského Slezska – myslela jsem, že budeš mít blíže k polštině.
Zbožňuju polské písničky a jazyk, navíc se u nás mluví „ponašymu“. Ale vyjadřovat se umím rozhodně lépe ve slovenštině. Mluvila jsem jí totiž jako dítě, čeština je až můj třetí jazyk. Česky jsem začala mluvit, až když jsem nastoupila do školy. Asi i proto jsem si ještě před rokem nedovedla představit, že ji použiju. Teď se to ale mění, už zpívám i český text – učarovala mi třeba báseň Bohuslava Reynka Husy v mlze a tu už zpívám i naživo.

Přestože posloucháš elektronické producenty, třeba Jamesa Blakea, Sufjana Stevense nebo Bon Iver, na vlastních deskách jsi poměrně konzervativní.
Nejvíc odvážná, co se týče sound designu, jsem asi ve své tvorbě pro Baromantiku, tam to je jaksi patřičné, ale zvuk je pro mě klíčový i z jiného hlediska. Dávám si velký pozor na to, jak jsou mé desky smíchané, jak hrajou, zní. Nedávno jsem poslouchala jedno alternativnější pražské rádio a většina těch věcí v hitparádě byla dobrá, ale měla dost špatný zvuk. Spousta kapel tomu nepřikládá patřičnou váhu a tím se připravuje o mnohem zásadnější výsledek. Mě na mixu, masteringu záleží, jsem u toho, sama si míchám jen dema, ale představu mám docela jasnou.

Připravuješ hudbu pro snímek Davida Ondříčka Dukla61 o důlním neštěstí.
Ano a právě díky tomu se teď více ubírám tímhle směrem. Zjistila jsem taky, že mám nastřádáno pár motivů a skladeb z nahrávání s výjimečným trumpetistou Oskarem Törökem, jakési improvizované ambientní kompozice nebo plochy a krajiny. Mé další album by tak mohlo být jiné a vnímám potřebu se touhle cestou vydat.

Zároveň se pouštíš do inovativního hudebního mentoringu pod hlavičkou MenArt.
Moc se mi líbí hlavní myšlenka – program chce zajistit, aby se děti z různých lidovek nebo uměleckých škol mohly setkat s těmi, kteří se danému umění a oboru naplno věnují. A zároveň to má být alternativa k jinak poměrně jednostranným aktivitám, čímž mám na mysli hudební soutěže. Tady by mělo jít o čistou formu bezpečného setkání. Každý mentor si vybere určitý počet dětí od dvanácti let nahoru a bude s nimi moci svobodně pracovat a najít jakýsi individuální plán pro celou skupinu.

Na závěr se sluší pogratulovat. Poslední album Bethlehem si vysloužilo nominaci na žánrovou cenu Anděl v kategorii Jazz.
Nominace si vážím, to jo, ale ukazuje se, že nám schází kategorie. Asi by byla vhodnější nějaká crossoverová škatulka, když už. Ale i tak je to pro letošní rok ořezáno docela hodně a jsou kategorie, kde se musí míchat jabka s hruškama. Ono je to s těma cenama prostě těžké.

Jak jsi vybírala koledy na desku?
Nakonec zvítězila pragmatičnost. Všechny vydané jsem dobře znala a měla ráda, chtěla jsem, aby tam byly české, ale i mezinárodně známé koledy.

Hrála jsi Bethlehem u vás doma na Vánoce?
Album jsme poslouchali často, i když s mým mužem jsme nad ním strávili spoustu času už před Vánoci. Koled není nikdy dost.