Poslechnout online

Studium skladby na americké University of Massachusetts v Amherstu, prestižní pozvání k umělecké stáži ve Washingtonu a nyní i nahrávku svého prvního alba v New Yorku má za sebou mladá jazzová skladatelka, aranžérka a klavíristka Beata Hlavenková. Album, na kterém vystupují i američtí jazzoví hudebníci, právě v těchto dnech představuje na turné po českých klubech. Na to, jaká vůbec byla cesta z Janáčkovy konzervatoře v Ostravě do New Yorku, se Beaty Hlavenkové v dnešní kulturní rubrice ptá Milena Štráfeldová. 

„Byla to cesta dlouhá a cesta odříkání. Manžel, který dost zásadním způsobem hraje roli v mé cestě, mne často tlačil do toho, abych to, co jsem si vysnila, to znamená abych profesionálně hrála a skládala, tak abych za tím šla. Takže když jsem vyšla z konzervatoře v Ostravě, já jsem tam studovala klasickou kompozici, tak jsme šli do Prahy, kde jsem krátce studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka klavír. To mne ale docela zklamalo, protože to nešlo úplně tím jazzovým směrem, kterým jsem chtěla. A po třech letech jsme uvažovali o tom, jak bychom se mohli dostat někam dál.“


Co vás vůbec přivedlo k jazzu?

„Já jsem vlastně už odmalička moc neposlouchala klasiku, ale tatínek mi vždycky pouštěl třeba Abbu a Queen. A já jsem to vždycky chtěla hrát na klavír. Pak jsem poslouchala Phila Collinse a zásadním způsobem mne ovlivnil Michael Jackson. Ze začátku, když jsem přišla na konzervatoř, tam bylo pár lidí, kteří se o jazz zajímali. V té době jsem taky měla možnost chodit do Polského Těšína, kde hlavně v muzice byli vždycky o kousek dál. A vlastně až na konci studia na konzervatoři jsem se začala intenzivněji zabývat tou hrou, to znamená jazzovými akordickými sazbami, improvizací, to mne učil Vlastimil Šmída. Zároveň jsem pořád psala, pro smyčcový kvartet, pro dechy, absolvovala jsem skladbou pro Janáčkovu filharmonii. Takže jsem se ubírala i tímto směrem, ale v té době jsem cítila, že jazz je něco, co mne asi opravdu polapí.“

Není jazzová skladatelka tak trochu bílá vrána?

„V Čechách asi ano. Je nás málo, ale musíme se snažit. Je tady nějaká historie…“

Jaký je tady zájem o vaše skladby? Objednávají si je naše hudební tělesa?

„Tady ne. Napsala jsem pár písniček na objednávku nebo jsem něco na objednávku aranžovala. Když jsem ale studovala v Americe, tak jsem tam psala víc. Napsala jsem saxofonový oktet, kdy mne oslovili studenti z jazzového saxofonového kvarteta a klasického saxofonového oddělení. Oba tyto subjekty hrály v kvartetech a chtěly propojit klasický zvuk s jazzovým. Tak to bylo na objednávku. A potom jsem taky psala moderní kompozici pro trombon a altový saxofon.“

Vy jste se už na začátku zmiňovala o nutné houževnatosti. Co konkrétně to znamená, aby se vám podařilo získat stipendium ve Spojených státech a studovat tam?

„Musela jsem překonat svoji lenost a pohodlnost, že už někde bydlím, někde hraju a pracuju. Taky jsem se musela nevzdat. Jedna ze zásadních věcí v té době byla naučit se anglicky. Takže jsme s manželem poctivě studovali pár měsíců každý den Dále jsme psali různé skladby a posílali jsme tam partitury, protože přijetí na univerzitu bylo korespondenčně. A pak jsme si museli zařídit všechno stěhování, víza a skočit do vody…“

Kolik vám bylo let, když jste přišla do USA studovat?

„Mně bylo dvacet tři.“

A byl to ostrý začátek? Ostrý start?

„Byl to ostrý začátek v tom, že my jsem tam s manželem přiletěli 25. srpna 2001, dva týdny před 11. zářím. A to byl velmi ostrý začátek! Amerika v té době lidi strašila, že bude třetí světová válka. Měla jsem strach, že už se nikdy nedostanu domů. Myslím, že jsme tam přišli v době, kdy se situace celkově trochu zhoršila pro cizince i pro studenty. A první rok byl složitý v tom, že jsme se finančně taktak uživili. A opravdu jsme pracovali. Tím, že jsme studovali vlastně jen dva a půl roku nebo tři roky, bylo studium velmi nahuštěné. Byli jsme sedm dní v týdnu ve škole, kde jsme cvičili a psali.“

Jaké tam jsou podmínky pro studenty? Například pokud jde o realizaci vašich studentských skladeb?

Jak jste se pak dostala k nahrávání v New Yorku?

„V době studia jsem měla ráda určité muzikanty z New Yorku. Já si pamatuji zásadním způsobem na koncert Ingrid Jensen Tria a taky na Riche Perryho. Oba tito lidé mne hodně zaujali. Já jsem už delší dobu uvažovala nad tím, že bych udělala svoji desku. Setkala jsem se s Petrech Ostrouchovem, který vydává jazzové desky, a ten mne podpořil v tom, abych tu desku natočila s tamními muzikanty v New Yorku.“

Jaké to natáčení bylo?

„Natáčení bylo fajn, dobrá zkušenost.“

Kde svoje skladby představíte, a kdy?

„Svoje skladby představím teď během turné, na které se mi podařilo pozvat Ingrid Jensen. Dále tu bude Jon Wikan, newyorský bubeník, který mi taky hraje na desce, a na basu přijede hrát Michal Baranski z Polska. My budeme hrát od 16. do 23. dubna v Praze, na Jazzinci v Trutnově, v Jablonci nad Nisou, Lysé nad Labem a v Brně na Jazzfestu. Na podzim tu budu mít Riche Perryho, zase budeme hrát na Žižkov meets Jazz, 21. listopadu. A chceme sehnat nějaké koncerty i v Německu nebo v Rakousku.“

Celý rozhovor k přečtení zde