recenze z Tanečních aktualit

celý článek na: http://www.tanecniaktuality.cz/void-o-mezilidskych-vztazich/

VOID – O mezilidských vztazích

V nové inscenaci VOID se Veronika Knytlová ze skupiny VerTeDance zabývá problémem, jež sužuje lidskou společnost již dlouhou dobu – prázdnotou mezilidských vztahů. Prosincovou reprízu navíc uvedlo divadlo Ponec pár dní poté, co svět obletělo video s bolestnou zpovědí šikanovaného chlapce Keatona Jonese z amerického státu Tennessee. Nejen samotný příběh, ale i následná mediální smršť znovu poukázaly na drtivou sílu a neomezené možnosti sociálních sítí, do nichž je lapeno lidské pokolení. Zmíněná aféra je důkazem, nakolik aktuální téma si choreografka ke své tvorbě vybrala.

Odcizení lidí a neschopnost vzájemné komunikace (v důsledku možná i celková neochota a nechuť k jakékoliv interakci) se projevuje průběžně během celého kusu. Karolína KřížkováZdenka JosefiAlicia Cubells a Martin Talaga jsou zpočátku rozmístěni na odlišných místech jeviště a mluví s pomyslnou osobou, místo aby se jednoduše bavili mezi sebou. Později všichni čtyři sedí na židlích kolem stolku a „komunikují“, lépe řečeno se okatě přetvařují a beze slov, pomocí grimas, dávají najevo, jak je všechno skvělé a bezchybné, jednoduše lovely. Povrchnost, přetvářka a faleš zde od počátku hraje prim.

Dojde i na slovní rozhovor připomínající zaseknutou magnetofonovou pásku. Martin Talaga mluví s Aliciou Cubells, která se na stejné židli střídá se Zdenkou Josefi. 

Obě dvě fungují jako perfektně naprogramované stroje. Nasvědčuje tomu i intonace a výška hlasu obou dam, které tak připomínají čínské robotické slečny. Talaga zprvu se zájmem naslouchá a trpělivě pokládá otázky i odpovídá. Po čase však i on sám vnímá, že je něco špatně, když jeho partnerky neustále opakují totéž dokola.

Důvtipný je i skeč, při němž Křížková popisuje dění na druhé straně jeviště coby sportovní komentátor. Choreografka zde velmi inteligentním způsobem poukazuje na bezobsažnost těchto oblíbených televizních formátů. Dojem ještě zesílí, když Křížková pokračuje v popisování situace, ačkoliv se před ní už nic neodehrává.

Jako příjemné osvěžení působí úvodní a závěrečná část rámující celou inscenaci. V nich se totiž ukazují všichni účinkující ve zcela jiném světle – v opakující se taneční frázi si navzájem pomáhají do jednotlivých poloh, pohyb plyne po kruhové trajektorii bez jediného zaváhání, všichni fungují v naprosté symbióze. Ke konci díla toto vzájemné propojení připomene ve svých vzpomínkách Zdenka Josefi. Jako by to bylo něco velmi vzdáleného, ale přesto něco, co si chce uchovat v paměti.

Na první pohled se zdá, že jde o zdatně vystavěnou inscenaci s hlubokým sdělením. Nemohu se však zbavit dojmu, že se mě VOID nedotkl. Jako by klouzal po povrchu a nenašel si cestu ke mně a ani já k němu. Problematické se mi jeví zejména popření tanečního výraziva; mezilidská komunikace je velkou měrou dotvářena právě pohybem těla a je tak nasnadě, že tanec by mohl mít potenciál tak závažné téma obsáhnout (to mj. dokazují i jiné choreografie, namátkou Café Müller Piny Bausch, z české produkce Odtržení Viliama Dočolomanského). Veronika Knytlová spoléhá z velké části na herecké a mimické schopnosti účinkujících a nevyužívá jejich bohatého spektra pohybových kvalit. A že jimi disponují, je zřejmé z té jediné taneční části celé inscenace.

VOID
Choreografie, koncept: Veronika Knytlová
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török, Patrick Karpentski
Světelný design: David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Premiéra: 28. listopadu 2017

Autor: Josef Bartoš