Zdroj: Týden.cz

Autor: Antonín Kocábek

Přesahy i posuny – to je přesně to, proč posloucháme interprety, které už z minula důvěrně známe. Moment překvapení je ale k nezaplacení i na debutech začátečníků. Samozřejmě existuje riziko, že může být ono překvapení i nepříjemné, ale opačná varianta to obvykle bohatě vyváží.

Beata Hlavenková je sice již delší dobu respektovanou jazzovou klavíristkou a skladatelkou, ale co do popularity ji paradoxně mnohem víc zviditelnilo členství ve formaci Eternal Seeekers a spolupráce s Lenkou Dusilovou. Bylo by fajn, kdyby to příznivce této části její tvorby zpětně přivedlo i k jejím sólovým aktivitám. Druhé album Theodoros je totiž ještě lepší, než čtyři roky starý debut Joy For Joel.

Stejně krásný jako hudba je i její obal.Dvanáct skladeb, pojmenovaných podle řeckých měsíců, připomíná klasickou hudbu. Při soustředěnějším poslechu vystoupí na povrch skutečnost, že jde nejen o radostné, ale hlavně až popově melodické, byť s notnou dávkou muzikantství propracované skladby, posluchačsky vstřícné a na rozdíl od mnohé „klasiky“ snadno poslouchatelné. A ačkoli od začátku do konce zní jen průzračně krásný zvuk klavíru, svou kompoziční pestrostí a množstvím nápadů, ani na chvíli nenudí.

Tím se album výrazně liší od velkoryse pojatého debutu, kde přispěla řada hostů a dominuje zvuk moderního jazzu – tentokrát naopak jazzové momenty připomínají jen záblesky: třeba v zamyšlenosti závěrečné Dekémvrios nebo v až nervně znějící Ávgoustos. Nicméně právě přesah a promyšlenost dává albu další nadhodnotu a dělá z něj výtečnou záležitost, do které navíc jakoby se promítla i mateřská láska: podobně jako u debutu, odkazuje název alba k druhému synovi.

Beáta Hlavenková natáčí alba pro své syny.Od až improvizačně znějících pasáží nahrávka zvolňuje k minimalisticky pojatým klenotům, aby se zas přirozeně vzedmula k bohatým a energickým přívalům hudby. V každém momentě připomíná brilantní hráčské schopnosti autorky a interpretky v jedné osobě. A plně akustickým pojetím zas krásu hudby, oproštěné od moderních technologií, kdy je často interpret namísto hudebníka už jen zručným programátorem.

Ale i bez ohledu na to je Theodoros kolekcí citlivých her s náladami, pozoruhodným úkazem autorské potence a ukázkou, jakou sílu může mít skladatelská čistota. Krásná, stejně jako výtvarně působivý obal s využitím řecké abecedy a fascinujícími fotografiemi, zpracovanými v souvislosti s názvy skladeb do podoby kalendáře. Tahle deska se sice sotva objeví v různých výročních žebříčcích, ale jen pro to, že oproti většině v nich oceněných, jde zkrátka o „jinou ligu“.